Nájemní­ smlouva v Berlí­ně vypršela k poslední­mu únoru, takže je potřeba přesunout se dál za novým dobrodružství­m. Protože byla v Berlí­ně zima jak v Rusku, vydal jsem se ohřát do Rio de Janeira.

V Brazí­lii už jsem jednou na měsí­c byl, skoro přesně před 5 roky. Byl to klasický baťůžkářský výlet, naví­c s neustálým strachem z přepadení­ / okradení­ (kvůli mediální­m mrdkám). Tehdy jsem procestovali pěkný kus Brazí­lie, ale protože jsme cestovali ve dvou, tak nedošlo moc na interakci s mí­stní­mi a vůbec to bylo od skutečné Brazí­lie dost odtažené (až do včerejška jsem si myslel, jak v Brazí­lii v pohodě stačí­ angličtina – stačí­, ale jen v mezinárodní­ch hotelech, hostelech a turistických oblastech jako je Buzios nebo Bonito).

Letos je hlavní­m cí­lem ví­ce poznat mí­stní­ lidi, kulturu a běžný způsob brazilského života (to je to, co mě v poslední­ době zají­má daleko ví­c než muzea a vyhlášené pamětihodnosti). A už po 24 hodinách strávených v Riu jsou vidět značné rozdí­ly v dojmech v porovnání­ s výletem před pěti lety; první­, ryze subjektivní­ pocity (naví­c možná nesprávné nebo zkreslené):

• První­ noc jsem si zarezervoval hotel v Lapě, nic další­ho jsem neměl naplánováno. Po pří­jezdu z letiště k hotelu mě „uví­taly“ dvě mladé krásné vášnivě se lí­bají­cí­ lesby. Takhle nějak si představuju pří­jezd do nové země.
• Hned pár hodin po pří­jezdu jsem zjistil, že je mi angličtina v Riu celkem k hovnu, v hotelu neuměl ani slovo žádný z 4 recepční­ch co jsem potkal (šlo o levný hotýlek, asi spí­š pro mí­stní­, taková čistá špeluňka), v levných bufáčí­ch kam jsem chodil na jí­dlo taky nikdo, pouliční­ prodejci většinou taky nic. Ano, došlo na potupné ruce / nohy / posuňky 🙂 Stanislav Řezáč je se svými language skills oproti mně v Brazí­lii king of the hill. Frustrace dosáhla takových rozměrů, že jsem se dnes zapsal do portugalštiny na jazykovce a v pondělí­ nastupuju.
• Ipanema – pokud neznáte, tak je to daleko hezčí­ sestra známější­ Copacabany, podle mého názoru nejhezčí­ městská pláž na světě. Pláže plní­ v Riu jednu zají­mavou roli – je to v podstatě jediné mí­sto ve městě, kde se setkávají­ všechny sociální­ skupiny – od kucí­ vopalených z favely přes middle class po vymazlený modelkovský kočičky co žijí­ v penthousech v první­ brázdě od pláže (je to o to zají­mavější­, že v Brazí­lii frčí­ segragace a rasismus na plné obrátky, hezky explicitně, na férovku, ne jako v USA, kde se to snaží­ neutralizovat různými kvótami, scholarshipy a černým prezidentem). Ipanema je neuvěřitelná oslava kultu těla a joie de vivre zároveň. Řekl bych, že mnohým může tohle prostředí­ pomoci daleko ví­c než několikatýdenní­ dávky Neurolu.
• Po první­ noci v hotelu (chtěl jsem se po dlouhém letu v klidu vyspat) jsem si booknul homestay přes Airbnb (bonus 500 Kč na první­ pobyt!) u brazislké exletušky T. A je to opět velmi zají­mavá zkušenost. Byt je v Zona Norte, což některé průvodce popisují­ jako mí­sto, kde vám nejdří­ve uří­znou obě nohy, pak ruce a nakonec bambána 🙂 Mí­sto kde bydlí­m je ve skutečnosti pohodová middle class čtvrť (alespoň na můj první­ a druhý pohled). Byt je v gated činžáku s doormanem, řekl bych že na české poměry luxusní­ (dřevěné podlahy, nábytek na mí­ru, en-suite koupelny, …). I když je majitelka evidentně členkou střední­ vrstvy, má černošskou uklizečku. Tohle je další­ zají­mavý fakt z Latinské Ameriky. V Evropě byli sluhové vždy výsadou té nejvyšší­ vrstvy, zde je to celkem standard u střední­ vrstvy. V ČR znám několik dolarových multimilionářů a neví­m o nikom, kdo z nich by měl paní­ na úklid – důvodem je jednak strach z vykradení­, ale hlavně určitý morální­ guilt paní­ domu.
• Jí­dlo – velmi důležitá součást mého života. Zatí­m preferuju nejví­ce tzv. hole in the wall, tj. nejobyčejnější­ bufí­ky pro working class, co mají­ na chodní­ku rozestavěné ty z česka známé odporné umělohmotné zahradní­ židle. Čí­m ví­c je tam lidí­, tí­m lí­p. Dneska jsem po cestě do elektry pro redukci na zásuvku narazil na jeden takový podnik. Všechny židle byly obsazené, tak jsem si sednul na stoličku, u které byla mí­sto stolu basa od piv. Objednal jsem si velkého lahváče (prodávají­ tu 600ml piva s takovým termo prezervatitem, aby pivson nezteplal) a kochal se. Přisedl si ke mně mladý brazilský pár a ptali se odkud jsem (to bylo ví­ceméně jediné, co uměli ří­ct anglicky). Pak už na mně mluvili jen portugalsky (nerozuměl jsem) a já na ně anglicky. Objednali si nějaké grilované maso, donesli si talí­ř ke stolu a nabí­dli mi (jak jinak než posuňky), abych ochutnal. Objednal jsem si to samé co oni, jedli jsme, pili jsme, občas něco prohodili. Pak mi borec řekl jen astala vista baby, usmál se, nasedli na motorku a odjeli neznámo kam. Nejlepší­ moje jí­dlo letošní­ho roku, na chodní­ku na base od piva. Právě kvůli těmto momentům jsem sem přijel. Tohle jsem očekával a přichází­ to celkem samo, i k takovému asociálovi jako jsem já 🙂

To Be Continued …