John Vanhara nakousnul téma o naší národní povaze (a schopnostech). Přemýšlím o tom už několik let, především ve vztahu k sobě. Měl jsem možnost strávit dvakrát delší než kratší dobu v cizině, jednou 4 měsíce v USA (jako otrok v summer campu) a podruhé semestr jako student ve Finsku.
Oba pobyty pro mně byly nejspíš nejdůležitějšími událostmi v dospělém životě. V USA jsem pracoval v kempu, kde stál třítýdenní pobyt 4000 USD (průměrná měsíční americká mzda je někde kolem 2000 USD). Když přijeli rodiče kemperů (dětí) na visiting day, fotbalové hřiště sloužící jako dočasné parkoviště připomínalo ženevský autosalon. Nakonci kempu rozdávali rodiče nám zaměstnacům stovky dolarů spropitného. Zkrátka Amerika jako z Beverly Hills (90210). Pak jsem si koupil měsíční jízděnku na Greyhound autobusy, kterými jezdí nejchudší Američané a cestoval jsem po celých Státech. Navštívil jsem kamaráda Ondřeje, který tehdy studoval na Robitschkovo stipendium na University of Nebraska v Lincolnu (ano, ta díra in the middle of nowhere, kde žije Shoemoney) Byli jsme se podívat na jeho domovské žurnalistické fakultě, v pátek asi v 16:30. Plná škola studentů a učitelů. všichni makali na svých školních projektech až se z nich kouřilo. Na žurně v Praze jsme myslím nikdy neměli výuku v pátek, ve čtvrtek se vždy končilo. A že by se z někoho během studia kouřilo jsem si nevšiml 🙂
Tak nějak mi to hodně otevřelo oči, nastavilo uplně jiný způsob myšlení, když jsem se vrátil do Čech, byl jsem měsíc dva jak v Jiříkově vidění. Tím nechci USA glorifikovat, jen jsem si tu připadal po návratu zvláštně (což je divné, člověk by čekal přesně opačnou reakci).
Studium ve Finsku byla ještě intenzivnější zkušenost. Tedy, nešlo ani tak o to studium, formálně jsem se toho o médiích moc nenaučil (i když na zápočet z cross country skiing jsem pyšný), šlo spíš o interculture experience. O Finsku jsem před odjezdem nevěděl téměř nic, kromě těch typických (ale povětšinou pravdivých) stereotypů jako chlast, zima, sníh, sobi, deprese,… Připadal jsem si tam jako na ostrově Utopia. Slušná občanská společnost na celkem funkčním socialistickém základě (kdo nezažil, neuvěří), dobře vzdělaná (až převzdělaná), kde se nekrade a lidé v podstatě rádi platí daně (je to trochu přehnané tvrzení, ale v zásadě to tak je). Finsko mě dost obohatilo v mnoha směrech, třeba i v ekologii (třídění), v tom že se nemá podvádět (já vím, je to samozřejmost, ale když člověk vidí, že podvadí celá společnost ve které žije, začne mu to připadat normální) a v moha dalších věcech. Oba pobyty měly zcela zásadní vliv na moji znalost angličtiny, která je sice stále masabobní, ale zpřístupnila mi anglické zdroje, nový, obrovský, velmi inspirativní svět. Téměř bez hranic.
Proč to vše píšu? Čas strávený v obou zemích byl velmi produktivní, motivující, plný podnětů, naučil jsem se celou řadu věcí a hlavně přemýšlel trochu jinak než doma, v ČR. Poslední dva roky jsem nikde nebyl (kromě kratkých cest vesměs do UK a jedné delší dovolené letos) a začínám mít takový zvláštní pocit marnosti. Ano, slušně vydělávám, ale celé to adsense/affiliate/linky/content webs mi přijde jako obdoba VEKSLU. Přináší to slušnou výplatu, k tomu volnost, ale to je vše. Nějak mě to přestává uspokojovat, zároveň s tím ale nejsem schopen nic udělat. A kromě vlastní lenosti dávam vinu také prostředí, jak o tom píše John.
A taky Jan Kaplický:
Tahle země má své klady, ale i omezení. Poté, co se odstranila opona z drátů, si lidé zase stavějí jinou – z piva. Ale ono to tady bylo jistým způsobem už před válkou, takové to zápecnictví a pohodlnost (…) Vlastní omezování je velice nepříjemné tím, že není vynuceno tlakem zvenčí, ale lidé si ho obstarávají sami, protože jim to tak vyhovuje (…) Lidé nejsou zvyklí číst zahraniční literaturu, protože neznají jazyk.
Jaký je váš názor (ne na mně, ale na tu naši českost)?