O tom, že jsem pracoval od června do srpna ve fat campu jsem se už zmiňoval. Je čas o tom něco napsat – jednak zábavné (a i mí­ň zábavné) momenty ze života v kempu, tak i business experience o fungování­ kempu.

Fat campy nejsou v USA nic nového, fungují­ už desí­tky let. Cí­lová skupina je zřejmá – děti s nadváhou až obezitou, v mnoha amerických teenagerských komedií­í­ch je to označováno za nejhorší­ mí­sto, kam se člověk může dostat. Z pohledu dí­těte to může být i pravda 🙂 V USA je dětská obezita velký problém, až 25 procent dětí­ má nadváhu nebo jsou obézní­ (což je velká nadváha). Dáno je to životí­m stylem, z menší­ části je to problém genetický, z větší­ části je to problém výchovy (parenting) – nezdravé stravování­ (fastfood), nedostatek pohybu (děti nechodí­ do školy pěšky, ze bezpečnostní­ch důvodů se ani nemůžou moc prohánět venku), videohry, internet, počí­tač, nedostatek času rodičů. Pro srovnání­ – v ČR není­ dětská obezita velký problém mimojiné proto, že je tu drahý benzí­n (a i auta), většinou je jedno auto v rodině (a není­ moc bězné vozit děti do školy), nejí­ se v podstatě ve fastfoodu (protože fastfoody apelují­cí­ na děti jako McD mimo krajská města ani nejsou), ví­ce se sportuje, vaří­ se doma (velmi důležité!).

Fat camp stál cca 6k USD na měsí­c resp. 10k USD na dva měsí­ce. Většina dětí­ byla z middle class rodin, některé samozřejmě z upper-middle class a několik i z upper class rodin (Bentley, private jet, …). Děti byly většinou z Texasu, sem tam z okolní­ch států (Oklahoma, Arkansas,Louisiana, Colorado, …). Tak ze dvou třetin převažovaly holky, což dává smysl, protože rodiče to brali jako investici do budoucnosti dětí­ (a paradoxně ví­c kvůli vzhledu než ze zdravotní­ch důvodů). Přišlo mi, že docela dost rodin si bralo na zaplacení­ kempu studentskou půjčku jako třeba na zaplacení­ vysoké školy (kemp měl certifikaci, takže to šlo takto udělat). Některé dětí­ měly jen pár kil nadváhu (třeba jedna holka, která chtěla dostat univerzitní­ stipendium jako cheerleader / roztleskávačka), rekordní­ váha byla cca 500 lbs, což je asi 226 kg (věk kolem 16 let).

Kemp byl dost pří­sný, do určité mí­ry takovej mí­rnější­ boot camp (asi něco jako vojenský přijí­mač nebo jak se tomu český ří­ká, jako staats krippel se v této terminologii nevyznám). Děti nesměly mí­t mobily, videohry, ipody s možností­ videa, něsmely mí­t žádné jí­dlo, atd. Při pří­jezdu do kempu se jim kontrolovaly veškeré věci (pod záminkou, aby něco nezapomněly :-). Domů mohly psát dopisy (necenzurované :-), jednou týdně mohly na hodinku na internet. Měli jsme kauzu, že děti některé děti nějak komunikovaly s rodiči. Nakonec se zjistilo, že měly ipod touch a protože byl celý kemp pokrytý wifi signálem, psaly maily. iPody jsme zabavili a byl klid 🙂 Samozřejmě některé děti se pasovalý k různým subkulturám, třeba emo. Dí­ky online snahám některých webtržní­ků jsem je poznal (klasické znaky – černý háro, černý hadrý, zkrátka temný look). Na jednu holku jsem při obědě zavolal „What’s up, EMO?“ a od té doby jí­ nikdo neřekl jinak 🙂

V praxi to znamená, že v 6:30 byl budí­ček (pro mě o cca 20 minut dří­v, abych byl připravený než budou děti vstávat), buzení­ dětí­ mi bralo nerva, pač nechtěly vstávat. Po několika týdnech jsem našel účinnou metodu – začal jsem jim falešně zpí­vat, což je tak neuvěřitelně sralo, že raději vstaly.

V 7:00 sraz venku, lehký strečink a 5km pochod. To byl v podstatě první­ moment dne, který děti nasral (pokud jsem teda nezpí­val). Pro většinu z nich to byl záhul, někteří­ to šly kolem 80 minut, někteří­ simulovaly, někteří­ pravidelně zvracely, ale úkol byl jasný – ují­t to. V 8:15 byla sní­daně, pak úklid pokojů.

V 9:20 začal tří­hodinový blok aktivit (3×45 minut + 15 minutové přestávky na přechody na další­ aktivity). Aktivity byly jednak fyzické – většina mí­čových her (mým favoritem byla vybí­jená), různé další­ pohybové hry, nordic walking, plavání­, frisbee, fitness, circuit training, běh. Já měl na starosti horská kola, což bylo zají­mavé. Dobrá třetina děti na kole neuměla jezdit (věk dětí­ byl 11-18 let), takže ty dostaly po večerech one-to-one lekce, naučil jsem jezdit na kole cca 90 procent z těch co neuměly). Ty co uměly jakž takž jezdit na kole, neuměly použí­vat přehazovačku, neznaly poměry převodů, divily se, že nemohou kopec vyjet. Jezdili jsme v areálu kampusu, trasa byla velmi mí­rná, jen decentní­ stoupání­, cca 5km. První­ týden nikdo nevyjel všechny kopečky, každých cca 8 minut jsem musel dělat přestávky, několik dětí­ zapomnělo pí­t a byly silně dehydratovaný (venku bylo pořád kolem 35-38 stupňů a ostré slunce).Většina z nich zí­skala během 4-8 týdnů velmi dobrou kondici, rozdí­l byl markantní­. Obecně lze ří­ct, že horská kola (a tedy i já) byla velmi neoblí­bená aktivita vzhledem ke značné fyzické náročnosti 🙂

Kromě pohybových aktivit měly děti kurzy výživy (nutrion classes), vaření­ (culinary classes), individuální­ a skupinové terapeutické setkání­ (Cognitive Behavioral Therapy) – v podstatě klasickej shrink.

Kromě toho bylo několik aktivit mimo camp, kam jsme jezdili dodávkama. Mimojiné šlo o lanové centrum (a s tí­m spojená snaha o team-building), indoor horolezecká stěna & bouldering, tubing (plavení­ se na duší­ch na řece, v Texasu tradiční­ letní­ zábava), kanoe a denní­ 5-8km treky do státní­ch parků (to jsem měl hodně rád).

V 12:45 byl oběd, po obědě hodinka pauza (siesta, děti spaly), odpoledne další­ tři bloky aktivit, 18:30 večeře, a další­ blok aktivit do 20:45. Ve 21:45 byla večerka, museli jsme ale hlí­dat, aby šly děti skutečně spát, takže jsem končil ve 22:30. Obvykle jsem si šel na dráhu zaběhnout mí­ly (byl to takovej zvláštní­ relax), sprcha a padnul jsem. Takto každý den s tí­m, že během dne hodina osobní­ho volna a jednou týdně den volna. Bylo to neuvěřitelně náročný, předevší­m kvůli tomu, že dost děti bylo velmi problémových, něchtěli se účástnit aktivit ,dělaly scény, byly i nějaké rvačky, šikanování­; což bylo horší­ než samotná fyzická náročnost a nedostatek spánku (obvykle jsem spal tak 6 a půl hodiny, což je o 3-4 hodiny méně než jsme zvyklý).

Zají­mavá byla organizace kempu – měli jsme před začátkem kempu 9 denní­ trénink(!), dostali jsme staff manual, kde člověk našel odpověď na dost otázek, měli jsme demo day. Firma kladla velký důraz na předejití­ jakékoli možnosti zneuží­vání­ dětí­ (i přesto, že všichni zaměstnanci prošli docela důkladným background checkem) – takže děti bydlely zvášť, vedoucí­ zvlášť, vedoucí­ měli vlastní­ sociálky, měli jsme důsledně zamezit situaci, abychom se ocitli jen na moment sami s dí­tětem (vždy ve dvojici), atp. Důvod byl jasný – jeden lawsuit by mohl zničit celou firmu.

Na internet a práci nebyl vůbec čas, o dnech volna jsem se snažil z kempu vypadnout, jezdil jsem na gurmet večeře, pí­t alkohol, koupat se a tak. To pro představu, jak kemp fungoval a jak musel Fandůrek trpět :)))

Teď trochu zají­mavostí­ z business pohledu.

Marketing
Kemp resp. firma, která provozuje kempy (provozuje jich 10+ v USA, UK a Austrálii) využí­vá k marketingu hlavně internet. Mají­ weby, umisťují­ se dobře ve vyhledávačí­ch, využí­vají­ PPC. Devadesát procent leadů je z internetu. Firma se snaží­ dělat většinu věcí­ ní­zkonákladově a efektivně. Takže třeba leady chodí­ do opensource CRM SugarCRM, kde je nějaký plugin, který vyhodnocuje podle ZIP codes (PSČ) výši pří­jmového mediánu v daném mí­stě (neighbourhood) a pokud jde o nějaké ghetto, kde je nepravděpodobné, že by rodina na kemp měla, tak se leadu přiřadí­ nulová až minimální­ priorita (a vice versa). Využí­vají­ i pokročilejší­ finty, třeba vytvořili na Wikipedii několik hesel týkají­cí­ se problematiky (třeba fat camp), popsali je tak, jak to dělají­ a vůbec nezmí­nili vlastní­ firmu, vše vypadá velmi věrohodně a vědecky 🙂 Nicméně když pak rodiče fat camp hledají­ na základě rešerše z Wikipedie, narází­ na firemné web a najdou stejné informace, jako v relativně věrohodné Wikipedii.

Další­m marketingovým kanálem bylo to, čemu ří­kají­ free media ride. Jde o zmí­nky v podobě běžných redakční­ch článků a reportáží­ v médií­ch. Jak už jsem psal – v US je dětská obezita velký problém a firma je sama o sobě mediálně zají­mavá. Kromě kempů provozuje i jiné programy, jeden z nich je ekonomicky zatí­m neúspěšný. Zrovna když jsem byl v kempu, tak o tom programu běžela asi 2 minutová reportaž na NBC, což má hodnotu cca 1,5 mio USD a o tuto částku se okamžitě zvýšila interně valuace zmí­něného programu, takže letos je vlastně v zisku 🙂

Ve firmě využí­vají­ pro vnitrofiremní­ komunikaci, komunikaci s externí­mi zaměstnanci (jako já) a s rodiči dětí­ Google Groups, žádné drahé in-house mailling systémy.

Všechny kempy jsou v pronajatých prostorech, texaský, kde jsem pracoval já, byl v baptistické internátní­ škole, která měla vlastní­ kampus o rozloze cca 1km2; bylo tam skoro vše – ubytováni (klasické internátní­, po dvou na pokoji), učebny, kinosál, tělocvična, indoor bazén, hřiště na americký fotbal, na soccer (evropský fotbal), na softball, baseball, tenisové kurty, běžecká dráha, beachvolejbalový kurt, 5km trasu na chození­, nordicwalking, horská kola, kostel, technické zázemí­. Kemp vybral na školném přes milion dolarů, vlastnil majetek odhadem jen za 25 tisí­c dolarů (vesměs kancelářské vybavení­, horská kola, kanoe + vozí­k, nějaké sportovní­ náčiní­). V kempu jsme měli 5 dodávek, také pronajaté. Stravování­ se taky outsourcovalo přes Sodexho (firma standardně zajišťují­cí­ stravování­ v internární­ škole) s tí­m, že jí­delní­ček byl velmi striktně upraven pro účely kempu. Pro zají­mavost – rozpočet na jednoho strávní­ka na den byl 15 dolarů, s tí­m že šlo o dražší­ (zdravé low/non-fat) jí­dlo (mimochodem, jí­dlo nebylo vůbec špatné, jediným negativem byla po nějaké době jednotvárnost). Na jednom sportovní­m táboře v ČR, kde je 5 jí­del denně, se účtuje cca 180 Kč, což není­ velký rozdí­l vzhledem k rozdí­lným cenám pracovní­ch sil, potraviny jsou v USA skutečně velmi levné).

Dostal jsem ze psaní­ postu hlad, takže končí­m. Máte-li nějaké dotazy, ptejte se v diskusi.